hodně podně

 

Prvním počinem kapely byl koncert datovaný na 28. května v kulturním domě v Soběslavi, kde shodou okolností probíhaly volby do poslanecké sněmovny. Zde jsme měli zahrát několik málo písní, s tím že se s Ríšou ke konci prohodíme, oslavíme před publikem můj nástup a odehrajeme songy, které jsme zatím nejvíce nacvičili (Žena na Měsíc, Vojna a mír, TaNecudná, Miluju, Svoboda). Hráli jsme jako třetí a poměrně pro již pobavené a rozveselené publikum. První hrála kapela Ulzana, která zapůsobila velmi originálním zpěvem a jak se na první pohled zdálo, velmi zkušenými hudebníky, kteří na své nástroje vyluzovali tak libé zvuky, že to nemálo koho nutilo kývat si alespoň zatím střízlivou nohou, škoda, kdybychom je slyšeli déle, zaručeně bychom se pódiu přiblížili více. Další nastoupila skvadra Deratizéři, kteří vystoupili se svou novou zpěvačkou doplňující okouzlující duo u mikrofonu. 

Po Deratizérech jsme se do toho bez okolků pustili my, přehráli jsme repertoár a ke konci jsme si s Ríšou prohodili místo za bicími. Odehrál jsem 4 písničky, jednu přídavnou a bylo po všem. Sklidili jsme úspěch a byli jsme všichni rádi, že jsem odehrál víceméně bez chybičky, avšak jsem některé songy přece jenom trošičku napálil, ještě jsem malinko zběhlý v punkovém rytmu Kruhového Objezdu. Po nás vystoupili Ticho de pre a zase trochu pozměnili hudební atmosféru večera. Celkově bych tento „gala“ večer hodnotil za velmi příjemný, lidí sice moc nepřišlo, ale i tak byla atmosféra komorně fantastická a každý si užil ty kousky zábavy, které přesně chtěl a pro které si přišel. Maminky některých kapelníků byly hrdé na své syny, nám bubeníkům zase plesalo srdce pro nové Deratizérky a manageři kapel, pokyvující si do rytmu nožkou, už přemýšleli, kde se bude hrát příště a v duchu už nakládali nástroje do auta a organizovali.

 

 Druhý den bylo na pořadu hraní na Petrovickém festivale zvaném Mrholení. První část kapely dorazila dříve a zastihla ještě celé vystoupení spřátelené kapely Despaires, se kterými zde vystoupila naše příčnoflétnistka a zpěvačka Kristýnka. Manager a já (nový bubeník) tzn. zbývající část kapely, jsme dorazili cca o hodinku později, takže jsme stihli posledních pár písní od „Despairů“. Občerstvili jsme se dobrým pivem, pro mne neznámé značky, bílou klobásou, kterou jsem v životě neměl a byl čas se připravit na vystoupení, které mělo probíhat ve stejném duchu jako den před tím. Odšíbovali jsme aparaturu z aut na pódium, nazvučili nástroje a hrdla a začali pět. Vše proběhlo jak mělo. Fanoušci a publikum pařilo a my si na pódiu užívali báječně atmosféry hraní pod širým nebem v jakémsi zámeckém parku. Ke konci jsme si zase s Ríšou prohodili posty a dokončili vystoupení. Sklidili jsme potlesk, zahráli přídavky a začali přemýšlet co dál. Přátelé Kovářovští navrhovali, abychom opustili festival a jeli s nimi na pouťovou zábavu k nim do Kovářova. Nevím jak ostatní, ale já jsem osobně hned začal porovnávat atmosféru která je na festivale a atmosféru která bude na vesnické tancovačce. Kdyby mě tyto myšlenky vedly k rozhodnutí, že nikam nepojedu, i když nebylo na výběr, určitě bych litoval. Pouťovou zábavou byla totiž myšlena pouť a to plně funkční, plně rozjetá a do noci. Tudíž asi nemusím všem představovat jaký vyrvál jsme nadělali na střelnici, na podiu a v neposlední řadě na autodromu, který se vreje do paměti snad celé kapele. „Za tak málo peněz, tak hodně muziky jsme opravdu nečekali!" Po jedenácté hodině začala kapela postupně opouštět bojiště a vyčerpaní odjížděli na kutě. Samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby alespoň dva členové z kapely nezůstali a nepařili zde až do rána, to mi však nenáleží popisovat, zeptejte se dotyčných sami.